(Radka Jiřičková, Jan
Ježek, Pavel Polák, Lucie Bílá)
Cosette:
Kdo
ví, proč přišlo to tak náhle jako blesk,
proč
svět se přejinačil, získal zář a lesk?
Snad
to opravdu láska je,
co
to jiného může být?
Když
zhlídla jsem se v něm,
když
ve mně on se zhlíd.
Život
můj, dosud probíhal skromně –
jen
výšivky, knížky a chrám.
Život
můj často skládal se z útěků
neznámo
před čím a neznámo kam.
Naštěstí
přišel ten, o němž dávno sním,
srdce
mé začalo tlouci jak zvon,
procitlo
s ním.
Snad
se můj neznámý zítra zas objeví,
copak
já o něm vím a co on o mně ví?
Život
můj, je teď v tvých rukou, lásko,
Ty
po svém s ním naložit smíš.
Pojď
mi vstříc, pojď jen blíž.
Jean Valjean:
Pročpak
máš dnes tvář tak tajemnou?
Nač
myslíš, co skrýváš přede mnou?
Jsi
vážná, jsi chladnější než závěj,
tak
pojď a porozprávěj
a
do svých rukou mé dlaně vem
a
vrať mi smích svým úsměvem.
Cosette:
Pro
mě tys vždycky byl tajemnou osobou,
matně
svou matku znám, málo vím o vás dvou.
Proč
jsi tak uzavřen, smysl v tom nevidím,
proč
chceš být věčně sám, na sta mil od lidí?
Proč
dům je samá mříž, to jen ty sám snad víš.
Život
můj, vždycky zdál se mi krásný,
když
tys držel nade mnou stráž.
Leč,
papá, přece já,
dávno
nejsem už děvčátko,
za
které stále mě máš.
Jean Valjean:
Dosti
slov!
Na
co křísit ten bývalý svět,
je
ten tam,
k
čemu paměti psát, kdo by je čet.
Cosette:
Život
můj, je už konečně můj,
nejsem
dítě, snad uznáš to sám,
pravdu
znát právo mám.
Jean Valjean:
Uznávám,
ale skutečnou pravdu
tu
zná jenom On, jenom Pán.
Marius:
Život
můj, náhle dotkl se blankytu
s
nádechem růžových šerp.
Život
můj, je teď krása a láska,
tak
nač je mi původ a nač je mi erb.
Věděl
jsem Eponino, že nezklameš,
tobě
dík, potkám znova svůj sen,
ach
Bože kéž!
Je
to ke štěstí klíč, je to nádherná zvěst.
Eponine:
Je
to k nesnesení, ale musím to snést.
Život
můj, s kapkou štěstíčka zkrásnět by moh jedenkrát,
kdyby
on, trošku jen, měl mě rád.
Eponine a Marius:
Život
můj není konečně marný jak dým.
Marius:
Když
jsem s ní
Eponine:
Když
jsem s ním